close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

teď už nic

6. října 2008 v 15:52 | Toulavá |  něco o mne

Jako by tu lásku, smylo moře
nezbyli ani stopy našich nohou na pláži.
Nezbylo nic.

Západ slunce
Nevím co cítím, k tomu jehož jsem za usvitu minulého dne zvala svým princem. Sedím a máchám si nohy v moři. Voda je stejně slaná jako moje tváře. Přemýšlím. Nejspíš ta láska odešla. Láska trvalá, které jsem tolik věřila. Ta, která je obrovská jako oceán. Sama po sobě nezanechala jediné stopy.
Možná ji čerila vlnky mého rozčarování, sem a tam komíhající se, pod nápory větru. Zapadalo slunce, a kývalo svou červenou hlavou, na vodě, jako by se těšilo na svou večerní koupel. Oceán měl barvu rudé krve.

Noc
Stojím zase na začátku. Tiché plaché slzy se mi kutálí po tváři a dopadají na ramena. Nohy mi stále omývá slaná voda. Stojím, ne klečím. Před láskou oceánu. Vím, kdo jsem a kam chci jít. Jen prostě nevím, co cítím. A nejsem schopna odejít. Něco ve mně teskně mlčí. "Nevíš," jako by se tázal, někdo za mnou. Mořské pany se začali prohánět ve vlnách. Jedna se přiblížila až ke mě. "Nevíš," zněl mi v uších její posměšný krákot. Mořské pany nemají přijemný hlas. "Miluješ ho," ptala se jiná,ale ta už stála za mnou, byla to spíš víla než mořská pana. "Nevím," odpovídala jsem. Ona neví, zasmála se na své družky.

Svítání
Jsem nezávislá, svobodná a přesto se cítím poznamenaná. Ostatní to nevidí. Znamení lásky, jsou vždy dobře skrytá. Můj smutný úsměv se zabořil do červánků a pohled tulácky zasněně hleděl do dálek. Strávila jsem zde noc. Už se slunce vyhouplo nad obzor, a je už čas jít. Ti, kteří jednou odešli se již nevrátí. Už nečekám odcházím se toulat. Jsem jako poutník, kráčející po své cestě života. Směrem k horám.

Teď už vím....!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 toulavá toulavá | 9. října 2008 v 20:28 | Reagovat

Co na to říci, snad jen to,že mé srdce říkalo abych počkala, abych zůstala. Jenže ty to stejně nepochopíš, jako si nechápal mnohé. Ideály byli jsou a budou....

Dovol mi namítnout, že jsi někdo jiný než kým se děláš. Děláš se člověkem, který vše ztratil a nic už nového nemůže najít. Děláš se tím, pro kterého je největší láskou materiálno...které si v duši neměl rád....

poslední dva měsíce jsem slyšela pouze tvé Já Já a Já.....

2 Arcanis Arcanis | E-mail | Web | 10. října 2008 v 9:35 | Reagovat

úryvek z jedné knihy:

Cesta, kterou kráčíš, je cestou moci, a budeš poučen pouze o cvičeních moci. Dřív byla pouť pro tebe trápením, protože jsi chtěl jenom dojít k cíli, ale teď se proměňuje v radost, v radost z hledání a dobrodružství. Tím v sobě živíš něco velice důležitého, totiž své sny.

Člověk nikdy nesmí přestat snít. Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla. Během naší existence se nám sny mnohokrát rozplynou a touhy se zmaří, ale snít musíme dál, jinak naše duše zhyne a nevstoupí do ní láska. Hodně krve už teklo po pláni, kterou máš před očima, a svedly se tu některé z nejkrutějších bitev reconquisty. Nezáleží na tom, kdo byl v právu nebo kdo měl pravdu:důležité je vědět, že na obou stranách se vedl dobrý boj.

Dobrý boj je ten, který vedeme proto, že si to žádá naše srdce. V hrdinských dobách, za časů potulných rytířů, to bylo snadné. Bylo třeba dobýt hodně území a vykonat hodně věcí. Dnes se však svět velice změnil a dobrý boj se z bitevních polí přenesl do našeho nitra.

Dobrý boj je ten, který vedeme ve jménu svých snů. Když v nás sny propuknou celou svou silou - mládí - máme hodně odvahy , ale doposud jsme se nenaučili bojovat. S velkým úsilím se nakonec bojovat naučíme, ale to už odvaha k zápasu slábne. Proto se tedy obracíme proti sobě, bojujeme sami se sebou a stáváme se svým nejhorším nepřítelem. Říkáme, že naše sny byly dětinské, těžko uskutečnitelné anebo že byly plodem naší neznalosti reálného života. Zabíjíme své sny, protože máme strach bojovat dobrý boj.

"První známkou toho, že zab íjíme své sny, je nedostatek času," "Ti nejvíce zaneprázdnění lidé, které jsem v životzě poznal, měli vždycky na všechno čas. Ti, co nic nedělali, byli pořád unavení, nestačili na tu trochu práce, kterou měli zastat a ustavičně si stěžovali, že den je příliš krátký. Ve skutečnosti měli strach bojovat dobrý boj.

Druhou známkou smrti našich snů jsou naše jistoty. Nechceme vidět život jako velké dobrodružství, které máme prožít, a proto si začneme namlouvat, že to málo, co od exitence požadujeme, je výsledkem našeho mouddrého, správného a spravedlivého uvažování. Nahlížíme za hradby své každodennosti a slyšíme lomoz lámaných kopí, prudké pády, cítíme pach potu a prachu, vidíme pohledy bojchtivých válečníků. Nechápeme však nikdy radost, nesmírnou radost v srdci těch, kdo zápasí, protože těm nezáleží ani na vítězství, anji na porážce, záleží jim jen na tom, aby bojovali dobrý boj.

A konečně třetí známkou smrti našich snů je klid. Život se sntane nedělním odpolednem, nic velkého od nás nechce a nepožaduje víc, než mu chceme dát. Zdá se nám tedy, že jsme vyspěli, odsuneme dětské fantazie a realizujeme se v osobním životě i ve svém povolání. Překvapí nás, když nám některý náš vrstevník řekne, že chce od života ještě to či ono. Ve skutečnosti však v hloubi duše víme, že jsme se zřekli boje za své sny, že jsme se zřekli dobrého boje.

Když se zřekneme svých snů a dojdeme klidu nastane krátké pokojné období. Avšak mrtvé sny v nás začnou hnít a zamořují veškeré ovzduší, v němž žijeme. Začneme být krutí k lidem kolem nás a nakonec tuto krutost obrátíme proti sobě samým. Nastoupí nemoci a psychózy. To, čemu jsme se v boji chtěli vyhnout - zklamání a porážka - se stane jediným odkazem naší zbabělosti. A jednoho krásného dne ty mrtvé a shnilé sny nám natolik otráví vzduch, že začneme toužit po smrti, po smrti, jež by nás zbavila našich jistot, našich činností a onoho strašlivého klidu nedělních odpolední.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama