24. června 2008 v 15:09 | toulavá
|
Je všední den já a spousta dalších lidí, čekáme na autobus. Ještě nevíme, že zbytečně. Autobus nepřijede. Chcete vědět proč? Je to jednoduché řidiči stávkují. Nenechávají nás normální lidi, odjet domů, i přestože jsme tam chtěli. Nás, kteří chtějí pryč a právě proto také čekáme na autobus. Studenty, kteří nemají řidičák ani auto, maminky s kočárky, které jeli za kamarádkou, lidi, kteří jedou za svým budoucím zaměstnavatelem a spoustu dalších, které zavedl osud do míst autobusového nádraží.
Všechny ty lidi, kteří nemají s politikou nic společného. Nevytváří reformy, zákony ani právní systém. Jediným čím se provinili je to, že chtěli jet autobusem. A nikdo z nich se nedostane včas tam, kam potřebuje.
Politici se tomu smějí jim je jedno, že řidiči autobusu, zdravotníci a učitelé stávkují. Oni mají peníze, vlastní auta a jistou práci. Nemusí nic řešit, nikdo z nich nekončí na ulici za to, že nezaplatili nájem. Museli by udělat opravdu obrovský kiks, aby je někdo odsoudil. Bylo by dobré ukázat jim jak je život, složitý a někdy nespravedlivý. Poslat je na měsíc na ulici, bez peněz, aut a milenek. Dát jim práci ve fabrice nebo ve školství. Možná by se potom přestali usmívat na televizní reportéry, a konečně řešit situaci lidí pod nimi.
MOŽNÁ bychom častěji potkávali usměvavé, lidi, kteří budou nadšeni ze své práce. Ať už řidiče, zedníky,učitele nebo zdravotnický personál.
MOŽNÁ je právě teď čas s tím něco udělat.
A MOŽNÁ právě ty, co to teď čteš, sklopíš hlavu a řekneš si, mě se to netýká.
Zamysli se……
Když vidím jak lidi mávají rukou nad otázkami, u kterých řeknou že se jich to netýká, jim se to stát nemůže, a oni nic nezmění, tak je mi vždycky špatně.
Tak nějak se nemůžu zbavit přesvědčení, že když někdo něco chce, a chce to opravdu, celou svojí myslí a srdcem, celou svojí bytostí, dokáže to. Nějak se nemůžu zbavit přesvědčení, že každej jeden člověk snažící se o něco přispívá k tomu, aby motivoval další a dělá malilinkatý kus práce. Je jedno že za jeho života nebude problém vyřešen, ale všechny změny mají svůj životní cyklus, narození, život a smrt, tak jak my se nerodíme rovnou dospělí , tak ani změny se neudávají zničehonic jentak. Někdo to začít musí, i když nemusí vidět k čemu by to mohlo být dobré.
Jak pravil někdo v jedné básni. Jdi a otevři dveře. Sice za nimi nemusíš nic najít, ale alespoň průvan zbyde.