Jedna dívka vzpomíná,
na toho poutníka, jež na zem přišel a né sám,
I když jeho poslání v duši jí uniká.
Ví že i když poutníkem jest,
Nemusí být milován,
Na tolik aby se mohl dotýkat hvězd.
Neputoval sám,
Andělé jsou mu průvodci cestami žití.
Každé zakopnutí, na konci s láskou se mnění na přenádherné kvítí. .
A pak přirazila loďka k břehu,
v ní poutníci hledajíc pravdu a útěchu.
Děvčeti se rozzářili oči,

prohráblo vlasy ve spěchu.
Ten poutník se vrátil zpět,
a ani dnes nebyl sám.
Doprovázela ho dívka jako květ,
A tou byl milován.
Nebyli jen dva ona a on.
Přišel i třetí.
Zaduněl zvon.
Ten potřeboval útěchu.
Utéci chtěl právě.
/a tak ti dva bez spěchu,
Brouzdali se v trávě/
Dlouho s tou dívkou poutník hovořil,
A pak se objevil čtvrtý z poutníků,
Který s tou dívkou vždy v srdci byl,
Vyčítal si v duchu, že ji opustil.
Pro svůj cíl, jež kterému dostát chtěl,
Proč? To už pro slib zapomněl.
Přes zemi, přes moře, do nebes, skrz hory pekel...pronásledoval jsem tvůj polibek, prošel jsem smrtí a byl jsem znovu zrozen...při cestě potkal jsem čtyři poutníky, zároveň čtyři jezdce...Lásku, přátelství, lásku a přátelství...našel jsem lásku a zároveň ztratil jsem přátelství a svůj slib svému srdci...