Můj kříž a tvé jméno.
Probudil jsem se do temnoty plné obav. Do těla, jež řvalo z plných plic. "A co teď," říkal jsem si. Ale nemohl jsem nic udělat ani se vrátit. Putoval jsem od ruky k ruce od náručí k náruči, jen ve 3 jsem byl nejčastěji, v náruči mé matky, otce a anděla. Bál jsem se a zároveň věřil, že se mi nic nestane.
Pomalu zapomínám, co vše jsem se naučil a ztrácím zrak. Děsím se dne kdy zrak ztratím úplně.
Ten, den nastal. Nic jsem neviděl, nic z toho co jsem viděl před tím. Nic jen absolutní tmu. Cítím strach, "co bude se mnou?"
Ale i ten to den přešel. Pak jsem zase viděl jenže jinak, viděl jsem výstupky, ale žádný celek, žádnou zář.
Zjistil jsem, že když na mne mluví vždycky předtím řeknou nějaké slovo.Jenže já ho nevyslovím. Myslím, že se mu říká jméno. Ještě předtím, mi bylo řečeno, co se mám naučit. Jenže už nevím, co to bylo. Bohužel.
"A známí obličej,"tak teď se na mne usmála maminka. Má tak krásné oči, když se usměje tak září celá místnost. "Hele tatínek, ten je ale strhaný." Usměju se na něj. Tatínek, jak se tomu člověku říká, se usmívá také. To jsem rád. Ale někdo tu chybí, "kdo to je?"
"už vím jak se jmenuji. Hele ani byste nevěřili, kolik radosti udělá jedno otočení hlavy"
Napadlo něco studeného s nezajímavou barvou. Je mi pořád zima. Naučil jsem se plivat. To se jim nelíbí, ale mne ano. A to je přece hlavní.
čauwec, máš-li zájem, navštiv můj blog a hlasuj v anketách, díkes=)