
dešti
4. prosince 2006 v 20:10 | toulavá | má tvorba
Komentáře
když spadne kapka, kdo běží se schovat
a kdo ji v srdci s radostí vítá,
já sedím u oltáře duše své, a právě svítá.
svítá v lidech na dobré časy,
že začinají v duši krásy.
a plešatým rostou vlasy,
v dálce slavnostní hlasy,
říkají že lásky není nikdy dost,
říkají mi pro radost.
Slunce, vítr, mraky deště i sněhová bouře je z krásna...
Kdo usmívá se v počasíčku každém, radostně mu srdce jásá...
A hlasy v slunici, dešti, sněhu i větru šeptají nám...
Šeptají, že lidem v dnešním věku Vodnáře je do duší pochopení dar dán...
To evoluce, dá se říci. Evoluce k lásce v bytostech...
Kdo probuzen již stal se, ten probouzet má dar ve svých vlastnostech...
Vdečím tedy Bohu za to, že probuzení lidé byli...
Vděčím Bohu, že energie na duše lidí evoluci rozlili...
To svět lepší se k nám blíží...
Krom fyzikální bolesti již nic víc neublíží...
... Pane vznešený, Stvořiteli mocný, Spravedlnosti pravdivá, Lásko nekončící :)
Miluji déšť a nesnáším deštníky.
A když mám rýmu, skočím do apatyky.
Ač duševně kulhající,
přeskočím kaluž a zamávám čepicí,
nastavím dešti tvář," Je tady všude skvěle",
blaženě se usmívám a nemyslím na nepřátele