Můj princi z pohádky,

přišel jsi pěšky ( žádný kůň, žádný klam). Nehrál sis na nic. A právě proto jsi učaroval mé duši. Svou vírou, svou dokonalou obyčejností. Tím jaký jsi, tím jak sis na nic nehrál. Jsi princem mého srdce, pánem svého já. Jenž se nebál bojovat.
Jako jeden z mála rytířů, co touží se stát princi. Nasazujíc masku urozenosti, která skrývá hluboké zoufalství nad svým já. Jako rytíři by nechtěli bojovat, za to aby se princi stali. Chtějí být princi bez námahy a snažení. Chtějí se tak narodit. Zatím co je čeká budoucnost, hledají jak se narodit do minulosti a změnit jí, aniž by tušili že ji mohou změnit právě dnes. Bojí se, příliš se bojí sebe sama. Nechtějí bojovat ze strachu z prohry, ze strachu předem vzdávají bitvu, která ještě ani nezačala. A nejsou to jen princové, rytíři, jsou to vojevůdci, princezny, královny, králové. Všichni se raději schovávají před sebou samým, raději koukají do zrcadla nalíčení. Každé ráno se děsí pohledu na své já, každý den ho obratně schovávají, za masky, za líčidla za drahé šaty a šperky.
Ale jsou tu a takový ,jako ty můj princi, bojovníci celou duší, hledající dokonalost. Ti které strach již opustil.
K princi princezna, ke králi královna...
K muži žena, k ženě muž :)
Vážím si tě, jsem dojat...
V úctě se ti klaním bytosti pochopení a nádherného vjemu :)
Bůh stůj při všech oddaných.