
Jsou oči ženské, v nichž se tají
Akt pátý jakýchs příštích dram,
Vod černomořských smutek mají,
Dna nedohlédneš nikdy tam.
A duše zírající jimi,
Snů plytkých nezná o štěstí,
Je velká vzmachy vášnivými,
A hrdá v němé bolesti.
Cest širých nezná v osamění
Jde rozoranou pěšinou,
Hřích její hříchem jejím není,
Leč ortele jí neminou.
Jde bez odporu, beze slova,
Bez kárných hlas svědomí,
Ve své drámě bytost osudová,
Kde duše se jí přelomí.
Však někdy osud nedovede
Ji v pátý akt ten ničící
A vrátí ji k té cestě šedé
K žití všední silnici-
Pak dá ji v oči moudrou živost
i solidní a jasné dno,
i ve zdejších dnů starostlivost
a vezme vše ,co záhadno